Zpráva od vody Michal
Ráno bylo klidné, téměř idylické. Pár dní volna přede mnou. Zabalil jsem na výpravu na Starou vodu. Konečně na místě, jezero se lesklo jako zrcadlo a já se nemohl dočkat, až nahodím. Měl jsem s sebou k testování nové boilies a tajnou zbraň, kterou jsem chtěl otestovat. Místo bylo perfektní, kousek od starého potopeného stromu, kde jsem tušil ty největší kusy.
Několik hodin se nedělo nic, jen občasný pípnutí signalizátoru. Kolem poledne se ale počasí začalo měnit. Obloha ztmavla, vítr zesílil a klidná hladina se změnila v rozbouřenou šeď. Během půl hodiny se z mírného větříku stala hotová vichřice. To praskání stromů vzbuzovalo respekt.
Vítr bičoval náš bivak. Vlny narážely na břeh, hrozilo, že nám zalijí věci. Nepřemýšlel jsem, že se sbalíme, spíš, že jakýkoliv pohyb venku byl docela riskantní. Byla to chvíle, kdy myšlenka rybaření bojuje s myšlenkou bezpečí.
V tom nejhorším větru se rozezněl nejhlasitěji pípák. Byl to ten prut s novým mojí tajnou zbraní.
Neváhal jsem ani vteřinu. Vyskočil jsem ven, do větru, který se mi snažil vyrvat prut z rukou. Boj to byl epický. Nejen s rybou, která brala metry vlasce, ale i s přírodou. Vlny šplouchaly k molu, vítr mi hvízdal v uších a všudy přítomná zima.
Po nekonečných dvaceti minutách, kdy jsem měl pocit, že mi upadnou ruce, se mi podařilo rybu dostat ke břehu. Kolega ji podebral a v tu chvíli jsem věděl, že se nám to riziko vyplatilo. V podběráku ležel obrovský, starý šupináč. Měl neuvěřitelnou váhu a délku – byla to moje životní ryba.
Uvědomil jsem si, že jsem právě v té největší slotě, kdy šlo o krk, chytil to, na co jsem čekal. Boilies obstálo v extrémním testu. Rychle jsme rybu zdokumentovali a s úctou vrátili zpět do rozbouřené vody. S pocitem triumfu jsem jel domů, že jsem pokořil nejen rybu, ale i sílu přírody. A s jistotou, že to nové boilies je vážně zázrak.
