Svět Fotografie

Cokoli spatříš,
nechť jsou v tom květy.
Cokoli pomyslíš,
budiž v tom měsíc.

- Bašó -

51/2008

PF 2009

Většinou nevidím důvod oslavovat konec roku. Přijde mi to stejné podivné, jako se radovat ze ztráty peněženky. Navíc, dny běží jeden za druhým, bez ohledu na pomyslné mety kalendáře. Tentokrát jsem ovšem rád, že čas vymezený mantinelem s osmičkou na konci, už bude pryč. Nechci si tu však naříkat, spíše využít příležitosti k tomu, abych vám poděkoval za váš čas, zájem i hezká slova, která mi po celý rok byla povzbuzením, a také vám popřál do příštího roku co nejvíc kouzelných, pohodových a nezapomenutelných okamžiků, které prosvětlí váš život a nabíjí vás harmonií, klidem a současně energií a elánem.

Užijte si svátky v klidu a pohodě, a příští rok, se zase občas stavte. Pokud vám tu bude milo, bude mi ctí i potěšením.

nash: PF 2009 (2008)

49/2008

Místo pro vaši reklamu!

Někdy fotka zaujme formou, někdy obsahem. Někdy propracovanou kompozicí, jindy hrou světel nebo hloubkou výpovědi. A někdy nápadem, který se na první pohled může zdát nenáročným žertem, ale na ten druhý zasáhne třeba nečekaně kritickým postřehem. Jako v případě této fotky polského fotografa a grafika Andrzeje Jurczaka, která naprosto dokonale v jediném záběru, v jediném okamžiku zcela vystihuje mé pocity pokud jde o vlezlost a všudypřítomnost reklamy, její bezohlednost a naprostou absenci taktu, etiky, slušnosti a vkusu, s nimiž nás zaplavuje a obtěžuje den co den i na místech k tomu zcela nevhodných.

Andrzej Jurczak: Commercial (2008)

47/2008

Dětský svět

Zachytit emoce obyčejného života, ať už radost nebo smutek, není tak snadné jak se na první pohled zdá. Udělat to tak, aby to působilo dojmem lehkosti a nenucenosti, to už je dar. Česká fotografka Dagmar Hochová (*1926) ho má. Její tvorba je známá především obsáhlými cykly jako Síla věku, Dvojice nebo Děti, a právě z té posledně jmenované je tato fotografie. Dokonalá ukázka kouzla, které do jediného okamžiku zachytí duši dětského světa, po které my dospělí, tak usilovně pátráme ve svých vzpomínkách. Navíc fotografie nepřehlédnutelná originální stavbou nerespektující obvyklá kompoziční pravidla.

Dagmar Hochová: Z cyklu Děti (1971)

43/2008

Oblouk

Ještě jednou akt. Tento týden, při oživování disku po nedávné havárii, mi do oka padl můj oblíbený Drtikolův akt. Je ze dvacátých let, kdy se významným prvkem jeho kompozic stávaly geometrizující prvky a médium světla, které jsou patrné i tady. Při zkoumavějším pohledu odhalíte nejen dokonalou stavbu snímku, ale také řadu asociací, souvislostí a dokonale se doplňujících prvků, z nichž některé jakoby spolu vedly osobitý dialog. Není to fotografie, kterou člověk přejde jedním pohledem. Lze se k ní vracet stále znovu a vždy potěší jeho dokonalost, vždy lze najít něco nového nebo se ponořit do jeho těžko odhalitelného mystéria.

František Drtikol: Kruhové výseče, Oblouk (1928)

41/2008

Víc než jen tělo

Minulé týdny byly fotky v této rubrice hodně vážné, takže dnes něco úplně jiného. Při brouzdání webem, narazil jsem tento týden na stránky kde své fotografie vystavuje polská architektka Anna Plewka. A mezi nimi jsem našel tenhle půvabný obrázek aktu. Není to jen více či méně obvykle či neobvykle zachycené tělo, ale mnohem víc. Má atmosféru, opar tajemství a mnoho postupně odkrývaných vrstev v obraze i významu. Probouzí očekávání a současně je hrou, která pomocí potlačených nebo naopak zvýrazněných prvků laškuje s divákovou pozorností i fantazií. Není to fotka, kterou oko zálibně sjede a jde dál. Pokud ji nevšímavě nemine ve snaze hledat jen ladné křivky, může se zastavit a odhalovat další významové roviny, asociace či vazby. A to mě baví.

Anna Plewka: Przedwiośnie (předjaří) (2006)

40/2008

Ciuciubabka

Paulina Anna Buczynska vystudovala grafiku na Akademii výtvarných umění v Poznani. Přestože většina její fotografické tvorby je na můj vkus příliš morbidní, často až kýčovitě, nedá se některým dílům upřít působivá atmosféra. Zaujala mě například série "Ciuciubabka"* z roku 2007, pro mne výstižná ilustrace obav ze směru, kterým se jako společnost ubíráme. Že se motáme v cele konzumu, izolovaní a stále více odříznutí od přirozeného světa, a neuvědomujeme si, že jsme se vlastně dobrovolně nechali spoutat, oslepit a oklamat lákavými frázemi.

*Ciuciubabka je hra, kterou u nás známe jako "slepou bábu".

Paulina Anna Buczynska: Ciuciubabka (2007)

39/2008

Síla pocitu

Můj vztah k Granserovi byl dlouho vlažný. Jeho fotografie zachycující Ameriku, mi většinou přišly tak nějak americky popisné a bez štávy. Teprve cyklus věnovaným lidem trpícím Alzheimerovou chorobou upoutal mou pozornost a přivedl mě k podle mého jeho nejsilnějšímu dílu, cyklu věnovanému lidem s rakovinou. Právě z něj pochází foto, tvořící podle mého dokonale se doplňující diptych. Dva zdánlivě banální záběry, které v jediném okamžiku promítnou do duše diváka celý příběh, a na ten druhý mu postupně umožní nahlédnout do pocitů jednotlivých postav.

Peter Granser: Cancer Patients 05, 06 (2002)

37/2008

Adams jinak

Ansel Adams patří k nejslavnějším krajinářům a s jeho jménem se automaticky vybaví legendární fotografie Yosemitského údolí nebo třeba Východ měsíce nad Hernandez. Jenže Ansel Adams je také autorem řady fotografických dokumentů, často se sociální tematikou, které fotil od roku 1934, kdy se setkal s úspěšnou fotografkou Margaret Bourke-White. Potřeboval si vydělat na živobytí a s její pomocí získal řadu zakázek především od časopisů Life a Fortune. Spolupracoval také s Dorotheou Langeovou, od které si dokonce údajně půjčil její dvouokou zrcadlovku Rolleiflex a v kalifornském Richmondu s ní pořídil tuto působivou fotografii.

Ansel Adams: Trailer Camp Children (1944)

34/2008

Olympiáda?

Ač mám rád asijskou poezii i kinematografii, ač se snažím nepropadat módním názorovým vlnám, Olympiádu v Číně považuji za tragické morální selhání civilizovaného světa a ač se snažím olympijskému třeštění vyhnout nakolik je to možné, způsob jakým Čína masíruje svět je myslím za hranicí vkusu. A tak si dovolím tento týden ukázat Čínu trochu jinak, než dnes vidíte na každkém kroku

Série fotografií z brutální popravy tibetských dívek a žen oblétla před několika lety internet a není na škodu si ji připomenout alespoň jednou z nich.


17/2008

Oči malé indiánky

Říká se, že oči jsou jako otevřená kniha. Fotografie malé indiánky z mohavského kmene je toho důkazem. V jejím smutném, odevzdaném pohledu je dokonale zachycen tragický osud celé rasy, bohaté kultury vyvražděné bezohlednými bílými přistěhovalci. Autorem je Edward S. Curtis, který téměř třicet let putoval americkým západem a doslova na posledních chvíli zachytil alespoň zlomek, spíše už jen vzpomínku na jednu mizející rasu. Jeho pozoruhodná sbírka obsahuje více než dva tisíce fotografií osmdesáti indiánských kmenů a pro mě je fotografie malé indiánské dívky jejich esencí, vzpomínkou i obžalobou současně.

Edward S. Curtis: Mosa Mohave (1903)

15-16/2008

Pražský chodec

Při pohledu na fotografie Jiřího Všetečky, chápu proč dávám přednost černobílé fotografii. Zatímco jeho barevné fotografie mne až na výjimky nijak nezaujaly, těmi černobílými jsem okouzlen od chvíle, kdy jsem je poprvé spatřil v knize Pražský chodec. Dokázaly městu vtisknout s pomocí zdánlivě banálních obrazů všedního dne nečekaně silnou a slovy nepopsatelnou magii, zhmotnit a zachytit harmonii, kterou dnes člověk hledá stále obtížněji, ubíjen všude přítomným nátlakem ke spěchu, povrchnosti. a konzumu Každá z nich je poetickou pozvánkou k zastavení, k objevování nevšedních okamžiků probleskujících všedním dnem.

Jiří Všetečka: Pražský chodec

14/2008

Zhmotnělý svět S. Kinga

Při pohledu na Crewdsonovy fotografie mám pocit, že se přede mnou zhmotnil svět Kingových románů přesně tak jak jsem si ho představoval. Temné a plné záhad, s postavami, které hledí do prázdna polapeny ve svých vlastních nočních můrách. Nejsou přitom žádným konkrétním příběhem, jen zachyceným okamžikem, zmrazeným těsně předtím nebo potom, co se nějaký příběh odehrál nebo odehrávat začne. Jaký, to autor ponechává na fantazii diváka. Učiním tak také, přestože i v mé mysli tato fotografie vytvořila celý příběh.

Gregory Crewdson: bez názvu (ze série Beneath the Roses, 2003-05)

13/2008

Lomograf

Pozvánka na výstavu dostala své vlastní místo a tak mohu pokračovat v pokusech podělit se s vámi o fotky, které mě zaujaly nebo potěšily. Tentokrát jsem náhodou narazil na snímek neznámého polského fotografa, který se ukrývá pod přezdívkou Lomograf. Jde o jeden z nejlepších portrétů, které jsem v poslední době viděl a to přesto, že v portrétní fotografii dávám výrazně přednost černobílé. Nádherná dívka s nádherným výrazem, to vše v dokonalém barevném ladění. Uměnímilovný divák možná ohrne nos, ale pro mě je to portrét, na který se mohu dívat den co den a stále mě bude bavit, portrét, který bych také někdy chtěl udělat.

Lomograf: Zuzia (2006?)

4 -12/2008

Umění vidět

Tentokrát s pozvánkou. V pražské galerii Karoline se až do 18. dubna koná výstava fotografií malíře a fotografa Jiřího Křiklavy z Krouny. Čisté fotografie, které se nesnaží oslnit technickými fintami a kejklemi se světlem nebo expozicí, ale oslovují svým obsahem, probouzejícím fantazii nečekanými asociacemi. Jsou mi blízké hravostí, schopností nalézat poezii na těch nejneočekávanějších místech a podivuhodně prostými metodami zviditelnit překvapivě působivá zjevení.

Jiří Křiklava: Ikarův pád (2007)

1-2- 3/2008

Dokonalost

Do nového roku bych si dovolil ještě jednoho Doisneaua. Jeho fotky jsou totiž dokonalé a stále znovu mě baví. Nebere mě složitě a okatě aranžovaná dokonalost, fascinuje mě spoušť stisknutá v ten pravý okamžik. Jako třeba u této fotky z roku 1946. Nepřestává mě fascinovat přesně zachycený moment, kdy se v záběru střetly jednotlivosti, které spolu nemají zdánlivě nic společného a přece na krátký okamžik vytvořily dokonalý celek. Baví mě množství vztahů, které se v tom zdánlivě prostém a jednoduchém záběru ukrývají. Svah a dráty, komíny, kouř a mraky, a další a další.

Robert Doisneau: Dolů k továrně (1946)

n@sh
nash (c) 2007
Home / Info o webu / Vzkazy