Svět Fotografie

52-2007

Idyla

Vánoční svátky by měly být plné pohody. Najít u mých oblíbených fotografů fotku, která by právě takovou pohodu vyzařovala, není těžké. Jednu takovou vytvořil například v roce 1945 Robert Doisneau. Není sice vánoční, ale pohody je plná. Nebo ji tak alespoň vidím já. Nedělní ráno, prozářené paprsky, které hřejí, ale ještě nesálají. Pokojná ulice, kterou nehyzdí žádné auto, ale postávají tu hloučky přátel nebo možná sousedů, zabraných do hovoru. A protože Doisneau se uměl dívat, je tu jako na každé jeho fotce i něco navíc. Tady třeba mladík s kolem, který pokukuje po krásné slečně v hloučku žen.

51-2007

Jazzman

Saxofonista a skladatel John Coltrane patří k mým oblíbeným muzikantům a tenhle jeho portrét mám nejraději. Vytvořil ho v roce 1959 americký fotograf Lee Friedlander, který v té době už třetím rokem fotil pro společnost Atlantic Records jazzové hudebníky na obaly gramofonových desek a různé propagační materiály. Je pro mě fotografií, která dokonale vystihuje náladu Coltraneovy hudby. Dynamická i melancholická v dokonale vyváženém poměru, lehce vibrující energií a emocemi, což je styl znatelně odlišný od jeho pozdějších prací, ať už jsou to poněkud odcizené autoportréty nebo chaotické street fotografie.

50-2007

Komínový svět

Koláže, které dělá Anthony Goicolea se mi nikdy nelíbily a nemyslím, že kdy začnou. Přesto existuje výjimka. Smoke Stack z letošního cyklu černobílých digitálních koláží, kde z prvků vyfocených v různých lokalitách skládá nová místa zdánlivě důvěrně známá a přece podivně cizí a neskutečná. Mám pocit, že se v ní kříží dickensovský svět s ocelovým městem Julese Vernea a uličkami z románů Foglarových. Současně jako by ty komíny obkličující domy namačkané jeden na druhém byly symbolem toho, jak jsme svůj život a svět uvěznili do průmyslového žaláře výroby, a dým zakrývající oblohu, jako by usvědčoval z toho, že naše honba za zbytečnostmi nás okrádá o krásu světa a nabízí možná krásu jinou, ovšem poněkud zhoubnou.

49-2007

Haiku

Michael Kenna na svou tvorbu často myslí jako na vizuální haiku. Jako na pokus oslovit a naznačit několika málo prvky, spíše než popisem se spoustou detailů. Jako náznak, kde jsou city a pocity ukryty ve zdánlivě prostém sdělení. Když jsem se rozhodoval, kdo další je mi natolik oblíbeným autorem, že by měl mít na mém webu svůj miniprofil, celkem hladce prošel do finále. Jeho fotografie mají nádherně snový nádech, působí neuvěřitelně uklidňujícím dojmem, pod povrchem zdánlivě poklidných scenérií jsou plné emocí a několika jednoduchými prvky dokáží říct véce než fotografie plné ostře řezaných detailů.

48-2007

Anděl

Osmatřicetiletou Australanku Narelle Autio jsem měl zafixovanou jako fotografku pláží a ve vlnách dovádějících Australanů. Asi proto, že většinou jsou publikovány jejich fotografie z úspěšných "mořských" cyklů jako Sedmá vlna (2000) nebo Watercolours (2004). Přesto mě nakonec kupodivu nejvíc okouzlila fotografie, která nemá s vlnami nic společného. Je zdánlivě obyčejná a přece magická, reportážní a současně hravá, plná protikladů. Baví mě svými náznaky i všemi příběhy, které se do toho jediného záběru dokázaly skrýt.

47-2007

Julia a Ellen

Julia Margaret Cameron (viz.) je mi blízká už tím, že začala fotit až ve svých osmačtyřiceti letech (já v sedmatřiceti :-), jako samouk (jako já :-) a učila se formou pokus-omyl (jako já :-). Přesto dokázala ovlivnit vývoj portrétní fotografie. Její portréty jsou úžasné tím jak se v nich zcela přirozeně a nenápadně pojí duch doby se docela současnou kompozicí, čehož je ostatně důkazem také fotografie mladé herečky Ellen Terryové z roku 1863.

Vždy mne okouzlí i díky tomu, že je na hony vzdálena současnému trendu fotografií ostrých jako břitva. Mimochodem, Ellen byla už v šestnácti hvězdou britské divadelní scény a později se, i přes tři manželství a s nimi spojenými přestávkami v kariéře, stala nejznámejší shakespearovskou herečkou své doby.

45/46 -2007

Akt jako sen

Při vyběru fotek do profilu Mony Kuhnové mě tato, stejně jako pokaždé, opět dostala svou náladou. Otevřené dveře a za nimi, v prosluněném pokoji, sedí dívka. Jemný, téměř snový záběr, zdánlivě prostý a přece magický. První pohled otevřenými dveřmi je jako nahlédnutí do snu o krásné dívce, ve kterém přes jemnou smyslnost není nic lacině erotického. Přitom zdánlivě poklidný záběr nepostrádá určité napětí, vyvolané neurčitostí postavy a také její pózou, ve které emotivně působí nejen její skloněná hlava.

Je to fotka, která okouzluje, probouzí představivost i zájem, vyvolává otázky. Fotka komunikující v několika rovinách a jedna z těch, ke kterým se člověk vrací.

44- 2007

Zmizelý svět

Doba oprýskaných stěn a dřevěných ohrad popsaných tu a tam křídou je pryč. Nahradila ji doba křiklavých reklam a stěn hustě posprejovaných. Jako fotograf jsem se zřejmě narodil o několik desetiletí později než jsem měl, protože nemám pocit, že by to byla změna k lepšímu. Melancholické tajemno nahradil křiklavý stres, kde člověk jen těžko hledá místo, na něž by mohl namířit objektiv a v tichém rozjímání zkusit kousek oné slovy nepopsatelné a neopakovatelné atmosféry zachytit.

Tak jak se to v sedmdesátých letech dařilo Janu Reichovi při toulkách Prahou.

43- 2007

Florence

Jsou fotky, které se stanou esencí doby. Snímek Florence Thompsonové, dvaatřicetileté chudé matky sedmi dětí, je jednou z nich. V březnu 1936 ji vytvořila Dorothea Lange a patří k těm, které u mě vyvolávají silné emoce pokaždé, když se na ně podívám. A nejsem sám. Třeba Johna Steinbecka ovlivnila při psaní románu Hrozny hněvu.

Přitom se traduje, že tábor pro sezónní zemědělské dělníky v Nipomo (175 mil severně od Los Angeles), unavená Langeová, vracející se z několikaměsíční pracovní cesty, minula s tím, že má nafoceného materiálu dost. Nakonec se však navzdory dešti a zimě po třiceti kilometrech otočila a vrátila.

42- 2007

Interior

Man Ray nepatří zrovna k mým oblíbencům, ale tato fotografie z roku 1932 mě okouzlila už když jsem ji před lety viděl poprvé a dodnes patří k těm, i kterých se mohu nechat dlouhé chvíle unášet jejích kouzlem.

Vytvořená složením dvou negativů s poměrně banálními motivy, klasického aktu a lampy v jejíž žárovce a na stínítku se odráží světla a stíny místnosti, vznikl snový, téměř magický snímek. Stíny a zrcadlení vytvářejí pocit plastického trojrozměrného prostoru s nejednoznačným obsahem, který jitří představivost a současně jakoby zvolna pulsoval téměř nadpozemskou harmonií.

41- 2007

První

Na svět přišla nová rubrika, takové to klasické miminko, se kterým mají rodiče velké plány. Rád bych tu pravidelně vyvěšoval fotky, které mě z nějakého důvodu zaujmou. Nové i staré, české i zahraniční, autorů slavných i zcela neznámých, velkolepé i ty s kouzlem nenápadným a budu rád, když třeba přidáte svůj názor ( - tady - ) nebo pošlete vlastní tip na fotku i s poznámkou proč vás zaujala.

Autorem první fotky je švédský fotograf Lennart Nilsson a je důkazem, že i takové zdánlivě vyčerpané téma jako je miminko, se dá nafotil netradičně a originálně.