Ke galerii mých oblíbených fotografů přidávám ještě profil nejoblíbenějšího malíře.
Svého času téměř zapomenutý český malíř, mistr melancholických žánrových výjevů, citlivě zachycených prchavých okamžiků štěstí i smutku, nostalgické atmosféry uliček staré Prahy, vynořujících se v mdlém světle pouličních luceren.
Narodil se 27. února 1855, v rodině celního úředníka v Praze, a díky rodičům a jejich pochopení pro jeho umělecké sklony, mohl se do jisté míry svobodně rozhodnout, které ze svých nadání učiní životní cestou. Ač měl nesporné hudební nadání i výrazné literární a divadelní sklony, rozhodl se pro talent výtvarný. V roce 1870 byl jako patnáctiletý přijat na Akademii v Praze, kde studoval figurální, historickou a žánrovou malbu u profesorů Trenhwalda, Sweertse a Lhoty společně s Mikolášem Alšem či Františkem Ženíškem. Prvního úspěchu dosáhl roku 1876, kdy se jeho obraz Poslední dílo dočkal pochvalných slov od Jana Nerudy, který ovšem o rok později nepříliš lichotivě ohodnotil další jeho dva obrazy. Jako většina českých umělců snažil se podílet na výzdobě Národního divadla, ale jeho návrh na oponu neuspěl a přestože získal s E.K. Liškou zadání pro výzdobu královské lóže, dlouho tu jeho dílo k vidění nebylo. Když divadlo roku 1881 vyhořelo, tehdejší ředitel se rozhodl jejich malbu, ač nebyla požárem poškozena, nahradit dílem Václava Brožíka.
Ač byl považován za světáka a bonvivána, byl jeho život překvapivě prost skandálů a různých výstřelků. V roce 1884 se nastěhoval do pražských Vinohrad, kde bydlel se svou o čtyři roky mladší manželkou Ernou až do konce života, od roku 1885 působil jako asistent a od roku 1890 jako profesor dekorativní malby na Umělecko-průmyslové škole v Praze. V tomto roce také namaloval svůj nejvýznamnější pokus o malířské vyjádření realismu v českém kulturním prostředí, více než tři metry široké plátno Vražda v domě, na svou dobu netradiční námět života na periferii, jenž je nejen zajímavou konfrontací nálady a dokumentu, ale také odvážným porušením dobových žánrových norem, se kterým si tehdejší kritika nedovázala poradit. Ovšem doba šla rychle kupředu a do popředí se drala nová generace umělců, vedle níž se Schikaneder se svými kořeny v romantice a secesi brzy dostal z role vůdčí umělecké osobnosti do ústraní, vedoucímu až k jistému ztotožnění osamělých postav jeho obrazů s ním samotným, které ve spojení s pocity ztracených nadějí a neúspěchů (viz. Neruda, Národní divadlo) vedlo až k určité stylizaci do role outsidera, v níž sílila tendence vidět svět především jako smutný a tragický. Také jeho výtvarný projev se začal měnit a to směrem k subtilnější technice. Olej a lineární kresbu začaly střídat pastely a jemně roztírané uhlové kresby. Výrazněji se v jeho dílech projevuje zájem o světlo jako prostředek utváření psychologického ladění obrazu. Tato změna je patrná například v jeho sérii pastelů utonulých dívek z první poloviny 90. let. Jeho malby se stávají neurčitějšími, abstraktnějšími, náladou vyzařující hlavně pocity zoufalství, samoty, nekonečného smutku a prázdnoty, ukazující svět jako místo smutku, strádání a osamělosti. Charakteristickým znakem Schikanederova zralého díla se pak stalo prolínání světel a lidských osudů v ulicích staré Prahy, jehož nejvýraznějším prvkem se stal světlý bod v tmavém prostředí, ono charakteristické světélko, prosvícené okno, lucerna pronikající temnotou.
Jakub Schikaneder je mi blízký nejen svými obrazy, patřícími k těm, které mě z výtvarného umění oslovily nejvíce, ale také svou cestou uzavřeného osamělého umělce, který nechtěl zářit a vyhýbal se hlučné reklamě, ale šel za svými motivy a dotáhl je k dokonalosti, bez ohledu na to, že zůstal stranou hlavní cesty výtvarné avantgardy, bez ohledu na to, že kritika ani společnost jeho tiché, téměř meditativní poselství nedokázala ocenit, že zůstal téměř zapomenutým. Dosáhl toho, co je naplněním cesty umělce, dostal se za hranice priorit a starostí praktického života a jeho výtvarný projev se dostal na úroveň, kterou mu nemohla poskytnout žádná škola, žádná vnější inspirace, ale jen trpělivé hledání a pilování vlastního projevu, vlastní cesty za dokonalou technikou a dokonalým zpracováním motivu, v nichž mu samozřejmě pomáhaly i okolnosti jeho umělecké cesty, která se definitivně uzavřela 15. listopadu 1924, kdy Jakub Schikaneder zemřel.