Fotografka, která mě okouzlila nejen svými půvabnými akty, jemnými, zdánlivě prostými a přece magickými.
Narodila se v roce 1969 v brazilském Sao Paulu a v Brazílii také vyrostla, přestože její rodiče pocházejí z Německa. Koncem osmdesátých let odešla do Spojených států, kde nejprve vystudovala Státní univerzitu v Ohiu (1993) a poté umělecký institut v San Francisku. Od 1998 žila střídavě v Los Angeles a Francii, a její fotografie se začínají objevovat na celé řadě výstav ve Spojených státech i v Evropě. V roce 2004 jí vyšla první kniha fotografií nazvaná prostě "Fotografie", v roce 2006 pak druhá "Mona Kuhn: Evidence" obsahující fotografie nafocené ve Francii, kde tráví každé léto.
V jejích fotografiích se prolíná klasický i moderní vizuální jazyk tak nenásilně, že si toho člověk na první pohled snad ani nevšimne, teprve na ten druhý si uvědomí gesta načtená z tradiční ikonografie, skloubená s přirozenou řečí těla modelek i modelů a netradičním využitím fotografických technik například v práci s hloubkou ostrosti. To vše zachyceno a komponováno s půvabem, který vychází nejen ze znalosti řemesla, ale také zvláštní důvěry mezi autorkou a jejími modely.
Pro mne jsou její akty víc než pouhá prezentace lidského těla, víc než jen atraktivní představení pro diváka. Přitahují pozornost zdánlivým poklidem a vláčností, pod nimiž to ovšem vře energií. Energií, kterou má ovšem autorka zcela pod kontrolou. Dokáže si pohrávat s náladou i smyslností záběru, která nikdy nepřesáhne hranice za nimiž by bylo možno vycítit nějaký sexuální podtext. Lidé na jejích fotografiích jsou zcela nenucení a uvolnění, jakoby nahota byla jejich naprostou přirozeností. Zaujímají tradiční pózy, které jsou často zasazeny do netradičních kompozicí, a vše je vzdušné, jakoby pouze lehce načrtnuté, vybízející diváka, aby zapojil do hry také vlastní představivost. Průvodcem se mu přitom stávají nejednoznačná přesto podmanivá gesta a světlo, často slunce, které jakoby proplouvalo scénou a současně jitřilo i uklidňovalo napětí a neklid pod povrchem. A to se netýká jen barevných aktů, ale také dalších fotografií (často černobílých) se působovými, často až smyslnými kompozicemi kůže a vrásek, světla a stínu, gest a pohledů.
Zkrátka Mona Kuhn a její fotografie patří k těm, které mě "berou", okouzlují a pokaždé, když se na ně podívám, mám pocit, jakobych nahlédl do nádherného snu.