Jeden z nejvýznamnějších fotografů v historii. Je považován za průkopníka moderní fotografie, praotce fotografické eseje a jednu z nejdůležitějších postav fotožurnalistiky. Ve své době znepokojoval neortodoxními úhly fotoaparátu a kompozicí, které tehdy stály v cestě širšímu uznání jeho práce a jak jsem se mohl nedávno přesvědčit z některých reakcí, dokonce i dnes se najde řada lidí, kteří mají problémy jeho práce přijmout.
Narodil se 2. července 1894 v Maďarsku, jako Andor Kertész, jeden ze tří synů budapešťského knihkupce. Má bakalářský titul z Maďarské Obchodní Akademie, jako fotograf byl samouk a s fotografováním začal v roce 1912. Fotil prostý život kolem sebe a už tehdy se tím lišil od ostatních fotografů vytvářejících převážně okulibé obrázky. Během první světové války narukoval do rakousko-uherské armády, kde pořídil své první publikované snímky a dokonce se už v roce 1914 stal díky svému výraznému a vyzrálému stylu poměrně známým (např. "Evžen, 1914").
Po válce, po úspěchu ve fotografické soutěži, se roku 1925 stěhuje do Paříže, kde si mění křestní jméno a seznamuje se s členy hnutí Dada (někteří z nich mu přezdívali "bratr vidící oko", což byla narážka na středověký klášter kde byli všichni mniši slepí, kromě jednoho). Spolupracuje s vydavatelem Lucienem Vogelem, který nechává jeho fotografie tisknout bez doplňujícího nebo vysvětlujícího textu, vytváří řadu portrétů, například malíře Chagalla, spisovatelky Colette nebo režiséra Sergeje Eizenštejna, současně však pokračuje ve fotografování obyčejného života. Tuláků pospávající na březích Seiny, dělníků v hospodách, dámiček postávajících na nárožích. Paříž se stává rozhodujícím místem pro jeho úspěch a údajně je prvním fotografem na světě, kterému je uspořádána sólová výstava (1927). Stává se učitelem mnoha slavných fotografů. "My všichni Kertészovi něco dlužíme" řekl například Henri Cartier-Bresson.
V 1936 Kertész se svou manželkou Erzsebet (později si změnila jméno na Elizabeth) odchází do Spojených států, původně na rok, ale přicházející válka nakonec jeho pobyt prodlouží na celých třicet let. Přestože se jeho fotografický styl u konzervativních Američanů nechytil, získává smlouvu s Condé Nast Publishing, pro které fotí převážně módu a slavné domy a jejich interiéry pro časopis House and Garden.
Následujících letech se snaží pokračovat v tvorbě, ale příliš se mu nedaří. Jeho věhlas slábne a on se nedokáže vyhnout dlouhodobému rozčarování. Považuje své přesídlení do USA za chybu a práci pro časoopisy jako vogue či House and Garden za ztrátu času. Přestože mu v roce 1945 vychází kniha Day of Paris, opravdový druhý dech chytá v první polovině šedesátých let, kdy John Szarkowski, nový ředitel oddělení fotografie Muzea moderního umění, Kertésze znovu objevuje a pořádá mu v roce 1964 velkou sólovou výstavu. Znovu se pouští do práce, znovu začíná vystavovat v galeriích po celém světě, znovu nachází své diváky. Pokračuje v tvorbě a neutuchající chuť experimentovat mu umožňuje i v pozdním věku vytvářet dílo překvapující novými podněty. Koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let začíná experimentovat s Polaroidem a okamžitou fotografií, jeho práci však ukončuje smrt v září roku 1985.