Když jsem před pár lety, v době, kdy jsem se začínal zajímat o fotografii, objevil fotografie tohoto anglického fotografa, byl prvním pocitem údiv nad poklidem, který byl ze záběrů cítit, a první myšlenkou přirovnání k japonské poezii haiku. Takhle nějak, říkal jsem si, by vypadaly haiku velkých básníků, kdyby se zhmotnily v obrazech. To jsme ještě netušil, že i sám Kenna své fotografie k haiku přirovnává. Vlastně jsem o něm tehdy nevěděl vůbec nic.
Abych pravdu řekl, dodnes toho o něm mnoho nevím. Jen to, že patří k nejvýznamnějším současným krajinářům. Že fotografuje už více třicet let, má na kontě dvacítku publikací a stovky sólových výstav po celém světě. Že jeho fotografie jsou součástí sbírek těch největších výstavních síní a muzeí věnujících se umění a fotografii, že za svou práci získal řadu ocenění a cen včetně rytířského titulu, který mu v roce 2001 udělilo francouzské ministerstvo kultury.
Že se narodil v roce 1953 ve Widnes, v Lancashire, což je průmyslový severozápad Anglie, že v letech 1972 a 1973 studoval v Oxfordshire Uměleskou školu, kde se také začal vážně věnovat fotografii, že byl v roce 1973 přijat na londýnskou Vysokou školu polygrafickou, kde promoval s vyznamenáním v 1976. Téhož roku se také poprvé setkal s fotografem Billem Brandtem, který se stal jedním z hlavních inspiračních zdrojů jeho tvorby. Mezi ty další patří vedle Američanů Stieglitze, Sheelera a Callahana také evropští mistři jako Emerson, Atget nebo náš Josef Sudek.
V Londýně se začal živit reklamní fotografií a ve volném čase se věnoval své vlastní tvorbě, krajinářské fotografii. V roce 1977 se přestěhoval do San Francisca, kde se setkal s Ruth Bernhardovou a stal se jejím asistentem. Pracoval pro ni osm let a přestože se v San Franciscu usadil natrvalo, stále častěji cestoval po světě, zejména do Evropy a později také do Japonska, které pro něj stalo obrovským zdrojem inspirace. Často se přitom vrací na stejná místa a znovu se tu pokouší zachytit kouzelné okamžiky ve který se stálost prolíná pomíjivostí ubíhajícího času.
Často fotí v noci nebo v časných ranních hodinách, často využívá dlouhých, často i několikahodinových expozicí, a s jejich pomocí dosahuje oné okouzlující atmosféry neurčitého denního času, zahaleného do neobvyklé světelné aury nebo zvláštní jakoby éterické mlhy. Někde jsem četl přirovnání, které mi pro popis atmosféry jeho fotografií připadá naprosto přesný. Že totiž jeho fotografie evokují pocit očekávání. Tu krátkou chvíli, která předchází nějakému odhalení nebo očekávanému dění. Jako když se blížíte k nároží a čekáte, co uvidíte až zajdete za roh, jako když se v divadle zvedá opona a za okamžik začne představení, jako když sedíte v koncertním sále a zatímco čekáte začátek koncertu posloucháte s onou zvláštní směsí napětí, zvědavosti a vzrušení tu tolik typickou a nenapodobitelnou "melodii" orchestru ladícího své nástroje.
A přesně tenhle okamžik dokáže Kenna kombinací klasických fotografických technik a novátorských postupů nejen zachytit, ale především předat divákovi v celé kráse, v celé síle, napětí i harmonii. Ať už jsou to záběry francouzského pobřeží, pražského Karlova mostu, světlo pronikající zaprášenými okny staré továrny, paprsky vykreslující stěny starého opatství nebo zasněžená japonská krajina.
Ačkoli v obrazech, které vytváří, najdete často stopy po činnosti člověka, ať už jsou to továrny, elektrárny, fragmenty staveb nebo drobné předměty denního použití či různé upomínky pojící se ke konkrétním lidem, člověka samotného budete hledat marně. Michael Kenna sice vytváří krajiny bez lidí, ale pro lidi, a to způsobem, který vnímavým divákům umožní nejen potulovat se jím stvořenými světy, ale také z nich čerpat klid a dosazovat si do nich vlastní významy, vlastní zážitky a vzpomínky nebo naopak dosud nenaplněné touhy.
Rád se k jeho fotografiím vracím a čerpám z nich klid i sílu a doufám, že i kousek té životní moudrosti, která je ukryta všude kolem nás, a může nás obohatit pokud si uděláme čas zastavit se a vnímat ji. Mám jeho fotografie rád, protože mají nádherně snový nádech, působí neuvěřitelně uklidňujícím dojmem a pod povrchem zdánlivě poklidných scenérie jsou plné emocí. Jako haiku, Neřeknou, jen naznačí. Ukryjí city a pocity ve zdánlivě prostém sdělení.