Obdivuhodná žena a obdivuhodná fotografka, kterou označit za dokumentární a reportážní fotografku je sice technicky správné, nikoli však výstižné. Je mnohem víc. Je citlivou pozorovatelkou, která okamžiky obyčejných životů dokáže proměnit někdy v poezii, jindy ve vtípek, a jindy zase v poněkud hořkou výpověď, přitom jsou její fotografie vždy lidské v nejlepším významu toho slova. Mezi mé nejoblíbenější autory se zařadila v okamžiku, kdy jsem se při svém pozvolném objevování dokumentární fotografie seznámil s její tvorbou, na níž mě okamžitě zasáhla především síla výpovědi, kterou přinášela v neokázalé civilním pojetí. Líbilo se mi i to, že právě síla výpovědi je pro ni natolik podstatná, že pro ni rezignuje nejen na zažitá kompoziční pravidla, ustálené konvence, ale třeba i technickou preciznost. Navíc jsem zjistil, že nesnáší focení s bleskem, což máme společné.
Dagmar Hochová se narodila v roce 1926 v Praze, kde v letech 1942-1946 studovala na Státní grafické škole, mimo jiné také u Jaromíra Funkeho, a později u Karla Plicky na nově založené Filmové akademii múzických umění. Tady také poprvé okusila pachuť totalitního režimu, když musela procházet ponižujícími prověrkami, kádrována spolužáky, zapálenými komunisty. Přestože se chtěla věnovat fotografii, odmítla ohnout záda jako mnozí její kolegové. Takže i když si šla za svým, což v jejím případě znamenalo fotit lidi a život, šla bez kompromisů a raději do šuplíku než by "podlezla". Jak říkala, fotila tak "aby to nemohlo vyjít v Rudém Právu".
Už během studií začala spolupracovat s časopisy (třeba Vlasta) a později také dětskými nakladatelstvími, a právě to ji trvale nasměrovalo k tvorbě zaměřené především na její životní téma - děti. Ty fotila nikoli načesané a upravené, aby se to líbilo, ale v jejich "přirozeném" prostředí, na pražské periferii v Karlíně, Libni či na Žižkově, ušpiněné, v rozedraných teplácích, bezprostřední a uvolněné, plné dětského temperamentu a průšvihových nápadů. Svým způsobem ji téma dětí později dovedlo také k fotografování opaku, tedy lidí starých. A také lidí přehlížených, lidí na okraji oficiálního zájmu. Třeba mentálně postižených nebo jeptišek, které se o ně staraly v ústavech v Horní Poustevně a Velehradě.
Svým fotoaparátem zachytila většinu významných událostí naší poválečné historie (třeba okupaci v roce 1968, Palachův pohřeb, události listopadu 1989) i běžných okamžiků života v uplynulých padesáti letech. Významné jsou také její fotografické cykly z cest po Slovensku, Rusku, Ukrajině nebo Vietnamu, kam se dostala v roce 1961 s fotografem Václavem Chocholou. Z každé své cesty, ať už do Karlína nebo na druhý konec světa, přivezla fotografie. Zdánlivě obyčejné, přesto dokonale vystihující nejen místo, ale především život a mentalitu místních lidí.
Dagmar Hochová je pro mě obdivuhodná fotografka a podle všeho co jsem o ní četl a slyšel také neobyčejná žena. Zásadová, čestná a jak dokazují její fotografie také hluboce empatická. A to vše jsou důvody proč k ní chovám obdiv a úctu.