Americký fotograf, kterého mám rád a vážím si ho přestože pro něj fotografie byla pouhým nástrojem k dosažení cílů, které s fotografií jako takovou neměly příliš společného. Byl to nejen dobrý fotograf, ale především dobrý člověk. Obětavý. Nezištný. Fotoaparát pro něj byl zbraní, se kterou vytáhl do boje za sociální reformy, fotografie prostředkem, kterým se snažil apelovat na svědomí společnosti. Celý život bojoval za druhé, celý život pomáhal druhým. Dětem zneužívaným k otrocké práci, dělníkům, kteří pracovali v nevyhovujících podmínkách, chudým, kteří v nevyhovujících podmínkách žili. Dokázal toho možná víc než různé teatrálně charitativní matky Terezy, přitom sám zemřel opuštěný a v naprosté chudobě, bez vděku, neoslavován neblahořečen. Možná trochu paradoxem je, že se o něm mnohem častěji mluví v souvislosti s fotografií jako o tvůrci nové obrazové estetitky a dodnes platného pojetí dokumentární fotografie, které v pozdějších letech využila a dodnes využívá celá řada slavných fotografů.
Narodil se 26. září 1874 v Oshkoshi ve státě Wisconsin. Po smrti otce začal v roce 1892 pracovat a za uspořené peníze vystudoval sociologii na univerzitách v Chicagu a New Yorku, kde později nastoupil na místo učitele a kde se také jeho život protnul s fotografií. První aparát si koupil v roce 1903, aby mohl využívat jako názorné učební pomůcky fotografie a své studenty vedl k tomu, aby fotografii brali jako vzdělávací prostředek. Pro výuku často fotografoval chudobu, které byl svědkem v New Yorku, například na ostrově Ellis, kam den co den proudily zástupy přistěhovalců. V letech 1904 až 1909 tu vytvořil přes dvě stě fotografických desek a také si uvědomil, že fotografie dokáže v jediném okamžiku říci víc než sebelépe volená slova, a že jeho osudem není povolání učitele, ale fotoreportéra.
V letech 1906 a 1908 pracoval jako nezávislý fotograf pro noviny The Survey a s nadějí, že by mohly být impulsem, který uspíší potřebné sociální reformy, vydal sbírku fotografií nazvanou Charities and the Commons, zachycující místa kde žijí ti nejchudší. Jako bývalý učitel se však obzvláště kriticky stavěl k nedostatečným zákonům týkajících se dětské práce. Přestože některé státy přijaly zákony na ochranu dětí, neexistoval žádný federální zákon, který by se tímto problémem zabýval. Statisíce dětí tak místo hraní, pohádek a učení, deset až dvanáct hodin denně za minimální mzdu otrocky pracovaly v dolech, v textilkách, sklárnách, na plantážích i na ulici. Proto se Hine v roce 1908 jako terénní průzkumník a fotograf Národního výboru pro dětskou práci vydal na cestu po USA, aby více než osm let neúnavně fotografoval pracující děti. A nebylo to vždy snadné, někdy ani bezpečené. Bránili mu ve vstupu do továren, schovávali před ním pracující děti a nejednou musel tento drobný muž čelit otevřenému násilí. Přesto se nevzdával a s fotoaparátem ukrytým po kabátem pronikal do továren, vydávaje se jednou za požárního inspektora, podruhé za pojišťováka. Na fotografiích se nesnažil nijak zveličovat bídu, ve které děti žily a otrocky pracovaly, přesvědčen, že lidé se tak připojí ke kampani proti dětské práci ochotněji než, kdyby měli pocit, že se pokouší problém zveličovat nebo manipulovat jejich city. Měl pravdu. Přes pět tisíc jeho fotografií, s autentickou atmosférou, syrových a upřímných, rozbouřilo hladinu veřejného mínění tak, jak to zatím nedokázal žádný proslov ani článek a věřím, že rozhodující měrou přispělo k tomu, že v roce 1916 Kongres nakonec schválil zákony na ochranu dětí.
Po tomto úspěchu Hine pracoval pro Červený kříž a odjel do Evropy, aby tu během první světové války fotografoval životní podmínky francouzských a belgických civilistů trpících následky války. Po válce odjel na Balkán, kde pořídil řadu fotografií dětí žijících v té nejhorší chudobě, a po návratu do USA se v roce 1920 připojil ke kampani za lepší bezpečnostní podmínky pro práci dělníků. V letech 1930 a 1931 fotografoval stavbu mrakodrapu Empire State Building, především dělníky, kteří v riskantních pozicích upevňovali části ocelové konstrukce. Riskoval přitom stejně jako ti, které fotografoval a často, aby našel ten nejlepší záběr, visel 300 metrů nad zemí ve speciálně navrženém koši. V letech hospodářské krize znovu pracoval pro Červený kříž a fotografoval následky sucha v Arkansasu a Kentucky, pro WPA pak dokumentoval vliv změn v průmyslu na zaměstnanost.
Celý život svými fotografiemi bojoval za lepší život dětí, dělníků a vůbec chudých lidí. On sám se přitom celý život s chudobou potýkal a měl velké potíže si svými syrovými dokumentárními fotografiemi vydělat na živobytí. V lednu 1940 dokonce přišel o bydlení, když nedokázal udržet tempo splátek a 3.listopadu téhož roku zemřel v naprosté chudobě na pooperační komplikace v newyorské nemocnici v Dobbs Ferry.