Jeden z nejslavnějších francouzských fotografů se narodil 14. dubna 1912 v Gentilly, na předměstí Paříže. Ve škole neměl zrovna nejlepší známky a tak už jako třináctiletý nastoupil do učení na litografickou školu v Chantilly. Tady se poprvé dostal do kontaktu se světem umění a získal první zkušenosti, které si později doplnil ve večerních kurzech kreslení. V roce 1929 úspěšně ukončil školu, získal výuční list jako rytec a litograf, a začal se zajímat o fotografii, ve které našel ideální prostředek pro zachycení života, jenž kolem sebe viděl na svých toulkách Paříží.
V roce 1930 pracoval krátce jako reklamní fotograf pro Atelier Ullman, stal se fotografujícím asistentem sochaře Andrého Vigneaua a v roce 1932 byly ve francouzském časopise Excelsior otištěny jeho první fotografie. O dva roky později, v roce 1934, byl přijat jako průmyslový a reklamní fotograf u automobilky Renault, pro kterou pracoval až do roku 1939, kdy ho propustili pro opakované pozdní příchody a absence. Tato nepříjemnost ho však jako fotografa osvobodila. Rozhodl se stát nezávislým fotoreportérem, ale jeho plány ještě téhož roku přerušila válka. Narukoval do armády, sloužil až do roku 1940 a poté až do konce války pracoval pro francouzské hnutí odporu jako sazeč. Ani tehdy nepřestal fotografovat a dokonce se pokoušel přivydělat si výrobou pohlednic.
V roce 1949 podepsal smlouvu s módním časopisem Vogue, pro který pracoval jako fotograf na plný úvazek do roku 1952, kdy se stal nezávislým fotografem. Při práci pro Vogue sice pronikl do vysokých společenských kruhů, ale rozhodně pro ně neměl tolik pochopení a náklonnosti jako pro obyčejné lidi. Však také nevstoupil do dějin fotografie jako módní fotograf nebo fotograf smetánky, ale jako fotograf ulice. Záběry, které vytvořil během svých toulek ulicemi, dokumentovaly běžný život obyčejných lidí na chudém předměstí Paříže, někdy vážně, často s humorem, ale vždy s zřetelnou empatií. A byly natolik dobré, že se některé z nich staly symbolem života ve Francii. Tou nejslavnější je bezpochyby Polibek před radnicí (Le baiser de l'hôtel de ville) z března roku 1950, která poprvé vyšla v časopise Life a během krátké doby se stala jednou z vůbec nejpopulárnějších a možná nejčastěji reprodukovaných fotografií v historii. A neubralo jí na slávě a síle ani to, když v roce 1988 vyšlo najevo, že slavný záběr páru líbajícího se na rušné ulici, nebyl pohotovým zachycením spontánního polibku, ale snímek inscenovaný za pomoci dvou mladých herců, Françoise Bornetové a Jacquese Carteauda.
Doisneau se vždy snažil během svých toulek zůstat v diskrétním zdrženlivém odstupu a nepoznán. Jeho fotografie mají vtip, byť někdy trochu smutný. Fotografoval dělníky, drožkáře, prostitutky, tuláky, drobné obchodníky a významné jsou také jeho fotografie dětí, jejich her a rošťáckých kousků, které nedržel při zemi rodičovský dohled. I těm největším rošťárnám přitom dokázal svými fotografiemi dát neobvyklý význam, respekt a důstojnost.
Robert Doisneau zemřel 1. dubna 1994 v Montrouge. Jeho archív však obsahuje přes 400 000 negativů, ze kterých dodnes čerpají fotografie další a další nově vydávané knihy o Paříži a Francii.