Říci o Werneru Bischofovi, že patří k nejvýznamnějším fotoreportérům 20. století, nestačí. Domnívám se, že především byl vnímavý a citlivý pozorovatel, který dokázal najít nejpříhodnější okamžik a vtisknout mu na fotce pomocí světla obdivuhodnou náladu. Přestože zemřel v pouhých osmatřiceti letech, vytvořil dílo, které mě oslovilo a nadchlo v okamžiku, kdy mě jeho chlapec s flétnou poprvé přivedl k jeho fotografiím.
Narodil se v Curychu a odmalička chtěl být malířem, takže se i přes nesouhlas otce přihlásil na zdejší Uměleckoprůmyslovou školu. V roce 1932 se jako šestnáctiletý dostal do nově otevřené fotografické třídy Hanse Finslera a po dostudování si otevřel vlastní ateliér zaměřený na reklamní fotografii. Brzy dosáhl úspěchu a volnou tvorbou se vydal k abstraktnímu umění, které vyhovovalo jeho stydlivé povaze, bránící mu fotografovat lidi. Hrál si se světly a stíny, s přesnými kompozicemi skládanými z různých předmětů a vytvářel formálně dokonalé ateliérové fotografie (viz. 1 foto), na kterých lidé, pokud jací byli, tvořili pouze občas nezbytný doplněk. Možná hezké, ale zbytné a zaměnitelné, které mě nijak zvlášť neoslovily.
Zlomovým okamžikem jeho tvorby se stala druhá světová válka. Změnila svět, změnila lidi a změnila také Bischofa. Už se nechtěl vrátit do ateliéru. Fotky sklenic, mušlí či oblečení už mu nic neříkaly stejně jako pseudoproblémy salónních fotografů. Hrůzy války ho proměnily v angažovaného fotografa, který toužil změnit svět. Do středu jeho zájmu se dostali lidé (zpočátku zejména ti postižení válkou), které zachytil v desítkách působivých cyklů. Fotografoval děti hrající si v rozvalinách, starce snažící se přežít ve zničených městech, zachycoval utrpení, ale také naději a odhodlání. Ač se svým soustředěním a přípravou pracoval jinak než většina fotoreportérů sázejících na rychlost a pohotovost, jeho snímky focené srdcem a notnou dávkou citového zaujetí měly úspěch.
Začal cestovat, nejprve po Evropě (v letech 1947 a 1948 krátce fotil i v Československu) a později do stále exotičtějších míst od Indie přes Island až po Japonsko. Přispíval do řady časopisů (Life, Observer), nenáviděl však lacinou honbu za senzací, tlak vydavatelů ho vyčerpával a byl stále více znechucen směrem, kterým se žurnalistika a reportážní fotografie počátkem padesátých let vydala. Jako citlivý a přemýšlivý umělec se chtěl vyjadřovat hlavně cykly kvalitních fotek, které by divákovi přiblížily podstatu událostí, nikoli samoúčelné a povrchní senzace. Vytvořil tak slavné snímky hladomoru v indickém Biháru, korunovace císaře Hirohita v Japonsku a v roce 1953 také korunovace britské královny Alžběty II. V roce 1954 se vydal na velkou cestu po Střední a Jižní Americe. Pár dnů poté, kdy u Cuzca pořídil svou nejslavnější fotografii, chlapce hrajícího na flétnu, však tragicky zahynul, když se vůz, ve kterém cestoval s přítelem a domorodým šoférem, na jedné z těžko sjízdných horských cest zřítil do propasti. Svět přišel o jednoho dobrého člověka. A také mimořádně talentovaného fotografa.