Stavba haiku
Zařazovací slovo (často je česky uváděn termín "sezónní slovo") vsazuje báseň do kontextu konkrétní roční doby. Soubor těchto slov je tradiční. Je dán konvencí opakujících se motivů japonské poezie a umění obecně. Patří do něj slova označující charakteristické jevy (sníh, mráz, bouře, mlha), rostliny a živočichové (motýl, vlašťovka, květy, tykev) a výroční slavnosti a svátky (Nový rok, výměna zimních šatů za letní, svátky zemřelých a tahání řepy).
Zvukomalebnost (eufonie) haiku zachovává přirozený rytmus jazyka a zvyšuje účinnost verše. Vzniká opakováním počátečních hlásek a převládáním stejných samohlásek či stejných nebo zvukově příbuzných souhlásek.
Pauza hlavní a často i vedlejší rozděluje haiku do stejně velkých nebo rozdílně velkých významových celků. Pauza vzniká přirozeně přizpůsobením slovosledu. V japonské větě je sloveso obvykle umístěno na konci a tudíž za ním přirozeně následuje pauza. Tyto celky se navzájem liší často také rozdílnými eufonickými skupinami hlásek.
Slabičné schéma vychází z přirozeného rytmu japonštiny. Narozdíl od daktylotrochejského rytmu českého jazyka (střídání tří a dvou slabičných skupin s přízvukem zpravidla na první slabice) se v japonštině střídají nejčastěji pěti a sedmislabičné úseky.
Historie haiku
O haiku lze mluvit od 17. století, které bylo pro japonské umění obdobím skutečným renesance, plné vynikajících básníků, malířů, spisovatelů. Jedním z nich byl Macuo Bašó, který svým způsobem haiku stvořil, když část staré a v podstatě již prázdné básnické formy renga naplnil novým duchem a energií.
Renga je skupinově skládaná řazená báseň, vznikající podle řady pevně daných pravidel. Úvodní sloka hokku, má podobu uzavřeného celku vystihujícího téma celé básně. Následuje sloka wakiku s verši o 7-7 slabikách, rozšiřující význam předchozí sloky, pak třetí sloka opět v rozsahu 5-7-5 slabik a po ní dalších 36, 44, 50 nebo 100 slok. Výjimečně vznikaly básně, které dosáhly délky i 1000 a více slok.
V 16. století se její odlehčená varianta (haikai no renga) stala oblíbeným druhem společenské zábavy, často s cílem vzbudit úsměv užitím narážek, vtipu, parodie, slangových výrazů či vulgárních témat. Současně s touto oblibou pokračoval trend oddělovat hokku od zbytku básně, a to až do bodu, kdy se stala novou samostatnou formou poezie, kterou formálně oddělil od funkce uvozující sloky řazené básně básník Masaoka Shiki, když ji označil termínem haiku.
Vývoj haiku se, stejně jako je tomu u fotografie, odehrává po vlnách. Po smrti velkých básníků nastupuje armáda plagiátorů a vykrádačů bez talentu, kteří se zmocní jejich objevů, opakují je, rozemílají a ždímají tak dlouho, až zevšední. V patách jim spěchá vulgarizace vkusu. Je to čas čekání na nového mistra.