Haiku

Narodil se jako Kobajašši Jatarô v malé horské vesnici Kashiwabara 15. června 1763, v rodině středně zámožných farmářů. Když mu byly tři roky, zemřela mu matka a když si otec o pět let později přivedl domů novou ženu, čekaly Kobajaššiho dlouhé roky pronásledování její mstivou nevraživostí. Když mu bylo 14, zemřela jeho milovaná babička a o měsíc později těžce onemocněl. Na jaře příštího roku odešel do Eda, učil se umění haiku (tehdy haikai) a poté se vydal na cesty po Japonsku. Do rodné vesnice se znovu vrátil až o 25 let později. Nejprve nakrátko v roce 1801, kdy zemřel jeho otec a poté natrvalo v roce 1812. Bylo mu padesát let a po dlouhém dědickém sporu získal svůj rodný dům. V roce 1814 se oženil s osmadvacetiletou Kiku, jeho manželství však bylo řadou smutných událostí. Během deseti let se mu narodily čtyři děti, všechny však zemřely během prvních let života. V roce 1823, pak zemřela i Kiku. O rok později se oženil s Yuki, ale už po třech měsících se rozvedli a krátce nato byl Kobajašši postižen mrtvicí, která ho na čas připravila schopnost mluvit. O dva roky později se znovu oženil, ale v roce 1827, oheň zničil jeho dům a o pět měsíců později Kobajašši Issa zemřel po dalším záchvatu mrtvice.

Je posledním z velkých japonských básníků osmnáctého století a jeho haiku patří k těm nejkrásnějším. Smutné dětství a řada tragédií, které ho postihly v dospělém věku, učinily ho vnímavým pro všechny bolesti tohoto světa a hluboký soucit s trpícími lidmi i zvířaty zaznívá v jeho poezii mnohem naléhavěji než u jiných básníků. Na druhou stranu se u něj současně objevuje silný smysl pro komiku.
Jeho haiku patří k mým nejoblíbenějším.

Issovy verše najdete např.
v knihách:

• Mléčná dráha.
• Můj nový rok
• Pár much a já
• Boží člověk Issa

Čar mléčné dráhy,
jež papírové stěny
děrami zřena.

Tomelu listy
jakmile zšarlatoví,
hned padat začnou.

Strom bude skácen,
což o tom nevíš, ptáku,
že hnízdo stavíš.

Spí dítě pevně,
před mrazem útočiště
mu matka skýtá.

Pták v kleci jatý
jak závistivým zrakem
zří na motýly!

Hle, rosa mizí,
s tím světem plným špíny
nic nechce míti.

Až budu mrtev,
ty, náhrobek můj, cvrčku,
přijď opatrovat.

Hle jací motýli,
se vylíhli
v psím víně.

U plotu jsem zametl
a na návštěvu sobě
pozval pěnici.

Krok co krok
píďalka si tu přeměřuje
objemný sloup.

Nemyslím na něj,
nedívám se, a přece tam je -
Můj dům.

Doma, v rodné vsi
každá moucha mi tak
sousedsky připadá.

Poleháváme
poukazujíce, že
kdesi v dálce leje.

Klikaté čůrky
světské rosy na listech
svatého lososu.

Chvilka štěstí se Sato
Bože ta výská,
když pálím staré chrastí.
Čemu se směje?

Ryby, vy ani nevíte,
že teď bydlíte v kádi
v chládku u brány.

V chvějivé rose
se chvěje svět,
i můj, i všech

Jdu sám podél zdi,
na kterou soumrak napsal
svůj podzimní vzkaz.

Měsíčná noc
v moci má řeku i celou
snovou krajinu

Pod rozkvetlou sakurou
bodl mě komár
a já nadávám i květům

V očích vážky
se zrcadlí
vzdálené hory

Pár much a já
toť celá domácnost
v téhle skromné chýši

Musím se obrátit na bok
dej si pozor
cvrčku

Půjčil jsem si chýši
od blech a komárů
a spím jak zabitý

Že život rosa
a jako rosa taje,
až příliš pravda..

Pohorský měsíc
i na zloděje květů
své světlo lije.

Nikoho neznám,
žádného ze vztyčených
hastrošů v poli.

Nešlapte v trávě,
kde minulé noci
světlušky žhnuly.

Jak milují se!
Kéž po smrti se zrodím
motýlem v pláni.

Slimáček malý
pomaloulinku šplhá
na horu Fudži.

Svět utrpením,
i když v něm třešně kvetou
a vzdor všem květům.

Navádí mě snad
měsíční paprsek
utrhnout snítku slivoně?

Třikrát se po ní oženeš
a vážka stejně ti zasedne
místo na letní rohoži.

Člověk se za ní žene
a světluška stejně unikne
i kdybys duši vypustil.

Hleďme babice
nad pěkným květem divenice
slzy polyká.

Rozplyň se v mlze,
ptáčku puštěný z klece
s touhou na křídlech.

Květy svatého lososu -
poněkud pokroucené
v povrchním světě.

To vítr vynáší
až do oblak
štíty hor v mracích.

Issovo štěstí
Snes mi, táto z nebe
ten rozsvícený měsíc,
žadoní má malá.

V noci za deště
štkaní patří snad lani
bez kolouška

Skřivan poletujíce,
trylkuje nad křovisky
kde skryl své mladé

Nevzrušeně,
jak krásně padla, tak leží,
rosa v trávě

Těch planých slibů
co každému dají, prý
na věčné časy.

Uprostřed oltáře
v místě nejsvětějším
zpívá cikáda

Vážka
v červených šatech
letí na slavnost

Dítě vzlyká
"Já to chci!"
jasný úplněk

Žába se tváří
jako by právě na oblohu
vykvákla mrak

Co všechno jsme si slibovali
od mladé travičky,
vždyť sotva vyrašila...

Pojednou proměna, dým v pustě
oči zahleděné do prázdna.