Nejsem ani literární teoretik, ani kritik, a tak mě vlastně zase tak moc nezajímá teorie nebo podrobné výklady a disputace nad správnými a ještě správnějšími překlady haiku. Coby fotografa mě zajímají pouze jako obrazy, které dokáží rozeznít struny emocí.
Nehledejte tu tedy teorii, analýzy a rozklady, ani žádnou obsáhlou databázi haiku a jejich autorů. Jsou tu jen ty, na které jsem narazil (včetně několika výjimek v podobě pětiverší tanku), které mě nějak oslovily a taky pár mých vlastních nesmělých pokusů, které asi nebudou tak úplně správnými haiku ani senryu, ale řekněme spíše jejich ozvěnou, pokusem zachytit pocity formou inspirovanou haiku.
Některé překlady jsou mé vlastní, jiné z internetu nebo knih (v odkaze na prameny najdete seznam zdrojů). Protože spíše než tomu nejvíce přesnému překladu dám přednost tomu, který struny v mé duši rozezněl nejhlubším tónem, tak (zejména pokud jde o mé vlastní překlady), netrvám na jejich správnosti ani přesnosti. Ty mé jsou většinou volnými překlady, často dokonce na hranici pouhé inspirace. Jako obrazy mých pocitů zhmotnělých pomocí slov básníků vzdálených mi v prostoru i čase.
Pokud i vám pomohou rozeznít v srdci nějaký pocit, nebo obraz, nejsou tyto stránky zbytečné.
nash
Slovník praví, že haiku je nejznámější forma japonské poezie, lyrický útvar tvořený zvukomalebným trojverším s počty slabik 5-7-5, dělicí pauzou a zařazovacím slovem (jap. kigo). Je pro něj typické ustálení pojmů a shrnujících v sobě určité všem společné představy. Jarní květ je tak vždy květ třešňový, měsíc je vždy podzimní úplněk. Což by mohla být nevýhoda pro toho, kdo hledá přesný význam básníkových slov. Haiku však myslím lze i bez znalosti dohodnutých významů vnímat volně, jako inspiraci, rezonanci vyvolanou básníkovými slovy.
Osobně je mi poezie haiku (a hlavně její malá sestra senryu) blízká možná proto, že má svým způsobem nejblíže k fotografii. Stejně jako ona je zachyceným okamžikem světa a života, který v sobě může ukrývat nejen pouhou vzpomínku na krásu, ale také řadu více či méně skrytých významů a symbolů. Často je spíše než obrazem pouhou nápovědou, klíčem k odrývání něčeho mnohem hlubšího. Stejně jako fotografie je uměleckou zkratkou. To, co fotograf zachytí stisknutím spouště, to básník haiku zachytí v sedmnácti slabikách. Letní náladu, vůni podzimu, smutek nad ztrátou přítele, radost z krásného úsvitu, humor, ironii i moudrost. A to vše plné emocí, přestože pečlivě ukrytých za zdánlivě všedními a nezúčastněnými slovy.
Pokud jde o časté výtky týkající se formálních pravidel haiku, pak souhlasím, že forma je pouhým "prstem ukazujícím na měsíc" a je důležité neplést si prst s měsícem. Slova jsou jen symboly vytvářející hranice prostoru, který pak já jako čtenář mohu naplnit vlastní představou vycházející z emocionálního prožitku. A naopak, pokud chci nějaký takový prostor vymezit pro případného čtenáře, je přemíra formálních pravidel překážkou, která odvádí pozornost od pocitu k formě, od měsíce k prstu.