Haiku
mé nesmělé pokusy

Nasněžilo
do mrazivého rána
bílé ticho.

Ententýky...
Ach smrti, že tě to,
pořád baví.

V dálce
objevuje se a mizí
vrchol Radhoště.

Sem tam si déšť
v mé knize kapkou
označí slovo.

Otevírají se
kapkám na uvítanou,
barvy deštníků.

Ráno je plná
vycházejících sluncí
mísa meruněk.

Ve větru,
dva divocí draci.
Pozor na provázky!

Z noční oblohy
hvězdy tiše padají
a na dlani tají.

Les, dům, pole,
vesnice, louka, les.
Za okny vlaku.

Na hrob
hlína nahrnuta,
vrabci dál štěbetají.

Mizí v dešti,
panák křídou kreslený
i včerejší hry.

Třpytí se
křížek v náušnici
starého tuláka.

Bilboard
plný květů
zmátl běláska.

Jak palác září
v zapadajícím slunci
rozpadlá chajda.

Promiň sýkorko,
ještě nestihli jsme
pověsit krmítko.

Bledý měsíc
k ránu ztrácí se
v zamrzlé louži.

Zastavil se čas
za sklopenými víčky
chvíle rozjímání.

Ani nepočkal jsi
až roztaje
poslední sníh.

Do vůně koblih
natírá na modro
střechu cukrárny.

Na schůzi jediná
zdržela se hlasování
na okně moucha.

Balónek z pouti
těsně minul ostrý
srpek měsíce.

Dole v údolí
rozsvěcí se vesnice,
nad ní večernice.

Stačil krok stranou
abych zachránil Měsíc
anténou probodený.

Za okno svíčku,
abys v chumelenici
nezabloudila.