Haiku
Nevšední člověk,
když obrací se k stromu,
jenž květů nemá.- Uedžima Onicura -
Z tohoto listu
zřím jasně, že i v Edu
jsou jarní deště.
Vzhled vodních ptáků
se těžkám zdá, a přece
na vodě plují.
Zas květ se snesl,
Tak pomíjí a hyne
i lidský život.
Nevšední člověk,
když obrací se k stromu,
jenž květů nemá.
Odkvetly třešně,
zas do ticha se hrouží
Ondžo-dži.
Podzimní měsíc
zas jasně plá, však dítě
v mém klínu není.
Zas přišlo léto;
je zima přece lepší,
říkají lidé.
Jsou ještě lidé,
jež nechtěli by psáti
dnes při měsíci.
V podzimním větru
list jeden dolů slétá
a za ním druhý.
List suchý z větve
se tiše snes a hladí
náhrobní kámen.
V soumraku měsíc
maluje borovici
na modré nebe.
Žluté a bílé
chryzantém květy. Kéž jmen
už jiných není!
Chladnější sněhu
je vskutku zimní měsíc
v mých šedých vlasech.
Datel si hledá
strom prohnilý, ač kolem
sakury kvetou.
Jen vstupte, volám;
na zasněžená vrátka
dál někdo klepá.
Jak jasný měsíc!
Já zapomněl zcela
i hor i moře.
Na mojí ruce
žalostně dokonala
světluška milá.
Sněživé ráno;
a nikde živé duše,
jen poutník míjí.
Je smutný pohled
Na větev, kníž se tulí
Cikáda němá.
Podzimní trávy
neznámých jmen, a přece
líbezně kvetou.
Závidím tolik
javoru listí; zkrásní
pak opadává.
Oblaka bílá!
Když prošel jsem však plotem,
lilií květy.
Ó, slavík zpívá!
V tu chvíli u vrat křičí
prodavač lusků.
Když jsem vše zamet,
zas na zem opadalo
pár kamélií.
Papírový deštník
kolik zažil
večerního sněhu.
Můj dům sic shořel,
zatím však třešně kvetly
a opadaly.
V úsvitu rána
fialky šikmo leží;
krtkovo dílo.
Zvuk slabý zazněl!
To venku jeden hastroš
se skácel na zem.
Rád bych šel dál a dál
a kdybych padl,
ať je to mezi květy hagi.
Plot neopraven,
snad naschvál pro kolouchy,
by prolézti mohli.
Studený větřík
lilie cítí dříve,
než dospěl ke mně.
Křič stále, hmyze,
možno-li tvoji karmu
zaplašit křikem.
Měsíci letní,
tvá cesta po obloze
nadcházkou krátkou!
Světlušky třpytné
se odlesků svých vlastních
ve vodě bojí.
Řka: větví nelam
sněť vzkvetlé švestky zlomil
a podal mi ji.
Most voda smetla,
na břehu lidé stojí
v měsíčné noci.
Vězněný slavík
jásavě prozpěvuje,
své klece nezří.
Byl k zemi skácen,
pak postaven, zas sražen
na poli hastroš.
Zíváním velkým
můj soused oslavoval
zářící měsíc.
Na horské cestě
po mracích jdeme, v dešti
sakura kvete.
Podzimní cvrček
chce sebe sama zničit
svým stálým pěním.
Plá jasný měsíc,
bludného slepce žena
se dívá chmurně.
Pomalu svítá.
Ve sněhu pochována
i sama bouře.
Tak Mléčná dráha
se blízko zdá, že mohl bys
doskočit na ni.
Jdu hlouběji
pořád hlouběji
- modré hory.
Sakura kvete,
Sakura opadává
A lidé tančí, tančí.
Tužby mé krouží
kol úpatí Fudži
pořád dokola.
Ten letitý zvyk
ohmatávat stránky
ve staré kronice.