Haiku

Nevšední člověk,
když obrací se k stromu,
jenž květů nemá.

- Uedžima Onicura -

UEDŽIMA ONICURA (1660-1738)
Onicura

Z tohoto listu
zřím jasně, že i v Edu
jsou jarní deště.

Vzhled vodních ptáků
se těžkám zdá, a přece
na vodě plují.

Zas květ se snesl,
Tak pomíjí a hyne
i lidský život.

Nevšední člověk,
když obrací se k stromu,
jenž květů nemá.

Odkvetly třešně,
zas do ticha se hrouží
Ondžo-dži.

Podzimní měsíc
zas jasně plá, však dítě
v mém klínu není.

Zas přišlo léto;
je zima přece lepší,
říkají lidé.

Jsou ještě lidé,
jež nechtěli by psáti
dnes při měsíci.


HATTORI RANSECU (1653 - 1707)

V podzimním větru
list jeden dolů slétá
a za ním druhý.

List suchý z větve
se tiše snes a hladí
náhrobní kámen.

V soumraku měsíc
maluje borovici
na modré nebe.

Žluté a bílé
chryzantém květy. Kéž jmen
už jiných není!


NAITO DŽÓSÓ (1661 - 1704)

Chladnější sněhu
je vskutku zimní měsíc
v mých šedých vlasech.

Datel si hledá
strom prohnilý, ač kolem
sakury kvetou.


MUKAI KJORAI (1651 - 1704)
Kjorai

Jen vstupte, volám;
na zasněžená vrátka
dál někdo klepá.

Jak jasný měsíc!
Já zapomněl zcela
i hor i moře.

Na mojí ruce
žalostně dokonala
světluška milá.

Sněživé ráno;
a nikde živé duše,
jen poutník míjí.


SUGIJAMA SAMPŮ (1646 - 1732)

Je smutný pohled
Na větev, kníž se tulí
Cikáda němá.

Podzimní trávy
neznámých jmen, a přece
líbezně kvetou.


KAGAMI ŠIKÓ (1664 - 1731)

Závidím tolik
javoru listí; zkrásní
pak opadává.

Oblaka bílá!
Když prošel jsem však plotem,
lilií květy.


ŠIDA JABA (1662 - 1740)

Ó, slavík zpívá!
V tu chvíli u vrat křičí
prodavač lusků.

Když jsem vše zamet,
zas na zem opadalo
pár kamélií.


TAČIBANA HOKUŠI (1665 - 1718)

Papírový deštník
kolik zažil
večerního sněhu.

Můj dům sic shořel,
zatím však třešně kvetly
a opadaly.


NOZAWA BONČO (1640 - 1714)

V úsvitu rána
fialky šikmo leží;
krtkovo dílo.

Zvuk slabý zazněl!
To venku jeden hastroš
se skácel na zem.


KAWAI SORA (1648 - 1710)
Sora

Rád bych šel dál a dál
a kdybych padl,
ať je to mezi květy hagi.

Plot neopraven,
snad naschvál pro kolouchy,
by prolézti mohli.


KAWAI OTOKUNI (? - ?)

Studený větřík
lilie cítí dříve,
než dospěl ke mně.

Křič stále, hmyze,
možno-li tvoji karmu
zaplašit křikem.


DEN SUTE-DŽÓ (1633 - 1698)

Měsíci letní,
tvá cesta po obloze
nadcházkou krátkou!

Světlušky třpytné
se odlesků svých vlastních
ve vodě bojí.


SUMI TAIGI (1709 - 1772)

Řka: větví nelam
sněť vzkvetlé švestky zlomil
a podal mi ji.

Most voda smetla,
na břehu lidé stojí
v měsíčné noci.

Vězněný slavík
jásavě prozpěvuje,
své klece nezří.

Byl k zemi skácen,
pak postaven, zas sražen
na poli hastroš.


TOKAI KITÓ (1740 - 1789)

Zíváním velkým
můj soused oslavoval
zářící měsíc.

Na horské cestě
po mracích jdeme, v dešti
sakura kvete.


TAKAKUWA RANKÓ (1726 - 1799)

Podzimní cvrček
chce sebe sama zničit
svým stálým pěním.

Plá jasný měsíc,
bludného slepce žena
se dívá chmurně.


INOUE ŠIRÓ (1742 - 1813)

Pomalu svítá.
Ve sněhu pochována
i sama bouře.

Tak Mléčná dráha
se blízko zdá, že mohl bys
doskočit na ni.


TANEDA SANTÓKA (1882-1940)

Jdu hlouběji
pořád hlouběji
- modré hory.

Sakura kvete,
Sakura opadává
A lidé tančí, tančí.


NACUME SEIBI (1749-1816)

Tužby mé krouží
kol úpatí Fudži
pořád dokola.

Ten letitý zvyk
ohmatávat stránky
ve staré kronice.


n@sh
nash (c) 2007
Home / Info o webu / Vzkazy