Haiku

Známá také jako Kaga no Čijo, patří k nejslavnějším básnířkám haiku. Narodila se v Matto v provincii Kaga jako dcera malíře. Haiku začala psát v sedmi letech, ve dvanácti se stala žákyní Bašóa a v sedmnácti už byla v Japonsku velmi známou a oblíbenou básnířkou. Měla podobný osud jako Bašó. I ji stihlo kruté neštěstí, smrt jejího manžela i syna. I ona se v žalu, znechucena životem a světem, uchýlila do kláštera, kde strávila osamělých patnáct let meditacemi, malováním a skládáním haiku. Stejně jako Bašó viděla v poezii cestu k obrození člověka a proto nakonec opustila klášter, aby se stala učitelkou poezie. Snažila se pomoci lidem najít cestu k vyrovnanosti. Byla přesvědčena, že hlavní podmínkou je úplné zřeknutí se vlastního já. Dožila se v úctě vysokého věku a zemřela 2. října 1775, ve věku 72 let.

Nic nepohne se,
ni na horách, ni v polích,
sněživým ránem.

Květ slivoňový
i tomu, kdo jej utrh,
svou vůni skýtá.

Zdáme se krásní,
ať šat náš jakýkoli,
v měsíčním jase.

Na květu motýl,
teď zatřepal křídly.
O čem asi sní?

Těch krásných věcí!
Nemožno všechny zhlédnout
v kvetoucím jaru.

Spí vrba zrána
do mlhy zahalena,
jež zvolna stoupá.

Ačkoli slavík
ji probudit se snaží,
spí vrba stále.

Sakury horské
jen sama obdivuji,
a to mne rmoutí.

Na kraji stezky,
jež není příliš dlouhá,
fialky kvetou.

U cesty v trávě
motýlům nelze spáti,
jsouť třešně v květu.

To příliš rmoutí
že nezříš odkvétati
slivoní květy.

Večera tvářnost,
toť chvíle, kdy lze zříti
žen rámě nahá.

Co k listům třešní
pohledy tvoje vábí,
je pouze motýl.

Vyrváno z kořen,
je k ráji unášeno
rákosí uschlé.

Zírajíc k luně,
já se světem se loučím
v pokoře tiché.

Jak jasný měsíc!
Na věci ozářené
oslněn saháš.

Hmyz okouzlený
rád na místa s sedá,
kam svítí slunce.

Nikdo tu není,
koho by okouzloval
podzimní večer.

I za sto roků
odlétat budou sluky
v takový večer.

Zda v jarních nocích
sní květiny, jež pozdně
v jeseni kvetou?

Když ztratila dítě
Jak daleko
dnes běželas
za vážkou polétavou.