Haiku

Nad květy třešní,
co krásných upomínek
v duši se vrací .

- Bašó -

Macuo Bašó
(1644 - 1694)

Nejznámější japonský básník, zakladatel básnické formy později nazvané haiku.

Narodil se jako Matsuo Kinsaku (později přijal jméno Macuo Munefusa) v rodině chudého samuraje v Uenu, třicet kilometrů jihovýchodně od Kjóta.

Po smrti otce v roce 1656 vstoupil jako devítiletý do služeb Tódó Jošitady, o dva roky staršího syna významného místního samuraje. Z chlapců se stali přátelé a spolu také studovali umění řazených veršů. V roce 1666 však mladý Jošitada zemřel, otřesený Macuo požádal starého knížete o zproštění služby a když byla jeho žádost odmítnuta, uprchl do Kjóta, kde studoval filozofii, poezii a kaligrafii a později také Zen. Některé prameny uvádí, že tu prožil milostný vztah s dívkou Džutei a možná s ní dokonce měl dítě.

Získává první žáky, začíná publikovat, zpočátku pod pseudonymem Sóbó. V roce 1671 se vráti do rodného města, ale už o rok později odešel se přestěhoval do Eda, snad v naději na zisk lepšího postavení. První roky nebyly snadné a Bašó často uvažoval o tom, že zanechá psaní veršů. Na druhou stranu toužil po úspěchu a tak vytrval. Kolem roku 1675 si na počest setkání s básníkem Sóinem změnil jméno na Tósei.

V roce 1680 mu jeho obdivovatel, kupec Sanpú, pstavil malý domek ve Fukagawa a krátce nato dostal od dalšího žáka zákrsek stromu bánánovníku zvaného "bašó", Ten mu přirostl k srdci natoilik, že přijal jeho jméno a u něj už zůstal. V roce 1682 přišel při velkém požáru Eda o domek a když o dva roky později zemřela jeho matka, vydal se na první ze svých velkých poutí po celém Japonsku. Kromě poezie píše řadu slavných cestopisů.

Po smrti svého synovce Tóina v roce 1693, propadl těžké depresi, které vedla ke zhoršení jeho zdravotního stavu. V roce 1694 se vydal na svou poslední cestu, během níž 28. listopadu 1694 zemřel v Ósace.

Bašóovy verše najdete např. v knihách:
  • Měsíce, květy.
  • Mléčná dráha.
  • Úzká stezka do vnitrozemí.
  • Můj nový rok (Issa)
  • Pár much a já

Tys, letní trávo,
snů mrtvých bojovníků
jedinou stopou.

Na horské stezce
pojednou slunce vyšlo
z broskvových květů.

Pradávný rybník.
Jen skočí-li tam žába,
zažbluňkne voda.

Vánek z hory Fudži
jsem nabral na vějíř -
můj dárek z Eda.

Na holé větvi
schoulená vrána sedí.
Podzimní večer.

Bouřlivé moře.
Nad ním se k výspě Sado
pne mléčná dráha.

Že brzo zemře,
se vytušiti nedá
ze cvrčka hlasu.

Jak jasný měsíc!
Já jsem se u rybníka
noc celou toulal.

Ticho -
zpěv cikád
proniká do skály

Tou cestou nikdo
se neubírá, sám jdu
v podzimní večer.

Jediné krásné
neuzříš tváře v davu
hledícím k luně.

Ve větru jarním
svíraje v ústech lulku
převozník čeká.

Od novoluní
mé srdce nemlčelo.
Dnes mlčí - štěstím.

Sníh první napad!
Dost právě, aby ohnul
narcisu listy.

Ve vůni trnek
slunce nad obzor stoupá.
Horská cesta.

Bělice v řece,
na okamžik zatřpytí se.
Úsvit je tu.

Za trnkou v květu
jdu po vůni - však za rohem,
vrazím do kůlny.

Pěnkava.
Hned ji vrba skrývá
a hned z bambusů zpívá.

Plavci na chvilku
přestanou veslovat.
Broskvoňový sad.

Lidé světem protřelí
nikdy nespatří
květy kaštanu v podstřeší.

Sněm samurajů
slova ostrá
jako čerstvá ředkev

Výspy mraků
se třepí a trhají -
Hora a Měsíc.

Slov nemám,
jen rukáv prosáklý slzami -
hora Judono.

Žhavé slunce
odplouvá do moře
po řece Mogami.

Zalomcuj náhrobkem
podzimní větře,
zaduj mým nářkem!

Jak rychlý je proud
řeky Mogami
po červnových deštích

Praskání džbánu
v mrazivé noci -
nemohu spát

Mogami mocná
do moře ponořila
hořící slunce.

Jdu znaven cestou,
pátraje po hospodě,
v tom vistárie!

Nevšímán chodci
u vaší chýše stojí
kvetoucí kaštan.

Že bůh tu není,
sad jeho zpustl, zavát
spadaným listím.

Na vrbě motýl
vždy, zavane-li vítr,
své místo mění.

Zimní den
na koni přimrzlý
můj stín

Dub majestátní
pohledem nezavadí
o třešní květy.

Kukačka s křikem
na tichý ostrov letí,
tratíc se očím.

Nad květy třešní
co krásných vzpomínek
v duši se vrací.

Pozorně hledě,
spatřil jsem skryté býlí
poblíže plotu.

Opřeni o hůl
u hrobů předků stojí,
už bělovlasí.

Já onemocněl
na cestě své, sny moje
jdou zprahlou stepí.

Jaký zázrak -
svěží zelení prosvítá
sluneční záře.

Umlkly zvony.
Večerním šerem náhle
sakury voní!

Když dojde rýže,
jen růži si už můžeš
dát do moždíře.

Mraky a mlhy.
Co krajin za tu chvíli
už vykouzlily.

Nahoře měsíc nad mlhou.
A dole zas v polích
mraky jdou.

Na stéblo trávy
vážka sedá a stéblo
jí sednout nedá.

Přes měsíce kotouč,
studené slzy prší,
Blíží se podzim.

Bez milosti
pálí rudé slunce -
Vítr už patří podzimu.

Mete zahradu
a zapomíná na sníh
to je ale koště

Jak kruté -
pod zlatou přilbou
zpívá cvrček.

Chladnoucí nocí
slyším fičet vítr
od pobřežních hor.

Popsaný vějíř
chtěl jsem roztrhnout,
ale loučení bolí.

Neví o čem mluví,
kdo prohlašuje,
že má dětí plné zuby

Jaro odchází
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz.

Jedné noci
poctil mě návštěvou zloděj
a vzal sebou rok


n@sh
nash (c) 2007
Home / Info o webu / Vzkazy